Příběh ruského aktivisty, který bojoval za Ukrajinu a zemřel u Bachmutu

Třiatřicetiletého Dmitrije Petrova znali přátelé a spolubojovníci pod různými jmény – Ilja Lešij, Ekolog, Fil Kuzněcov, Seva a Lev – a podle různých stránek jeho života: jako anarchistu a antifašistu, ochránce přírody, milovníka výletů do přírody, redaktora a autora knih, městského partyzána, pohana, vědce zaměřeného na ruský sever a Kurdistán.

Před pár lety musel Petrov kvůli represím utéct z Ruska, usadil se v Kyjevě a po 24. únoru 2022 se rozhodl bránit Ukrajinu se zbraní v ruce. V dubnu zahynul při obraně Bachmutu. Web Mediazona vypráví o osudu neúnavného aktivisty, v němž se zrcadlí zvraty ruských dějin posledních dvaceti let. Autorka: Anna Pavlovová. Redaktor: Jegor Skovoroda. Ilustrace: Nika Kuzněcovová.

„Jako anarchista, revolucionář a Rus jsem považoval za nutné zúčastnit se ozbrojeného odporu, který klade ukrajinský lid Putinovým okupantům. Udělal jsem to pro spravedlnost, abych ochránil ukrajinskou společnost a abych osvobodil svou zemi, Rusko, od útlaku. Kvůli všem lidem, které odporný totalitní systém vytvořený v Rusku a Bělorusku zbavil důstojnosti a možnosti volně dýchat,“ napsal Dmitrij Petrov v dopise na rozloučenou, který zanechal kamarádům pro případ své smrti na frontě na Ukrajině.

Dopis zveřejnila Bojová organizace anarchokomunistů (BOAK), která podporuje partyzánské akce v Rusku, radí, jak je provádět, a která převzala odpovědnost za některé sabotáže. Podle BOAK byl Petrov jedním ze zakladatelů organizace a radikálních protestů se účastnil už koncem nultých let – spoluzakládal například Černý blog. Tento kolektiv nejenže o radikálních akcích informoval, ale také se jich účastnil: anarchisté tehdy zapalovali stavební stroje a policejní auta, vojenské úřady i kanceláře Jednotného Ruska.

Dmitrij Petrov padl v bojích u Bachmutu 19. dubna 2023. Jeho smrt potvrdili o týden později jeho spolubojovníci. Bylo mu 33 let.

Anarchista a antifašista, historik a milovník ruského severu, ekologický aktivista a pouliční partyzán, badatel věnující se Kurdistánu, politický emigrant a Rus, který bojoval za svobodu Ukrajiny – jeho přátelé a spolubojovníci říkají, že život Dmitrije Petrova by vydal za tucet jiných. Mediazona se pokusila nastínit, kdo to byl a jak zemřel.

Anarchista a antifašista. „Anarchismus musíme vybudovat ještě za svého života“

„Hodně lidí považuje anarchismus za utopickou ideu. Dima říkal, že pokud jsme anarchisté, musíme anarchismus reálně vybudovat ještě za svého života,“ vzpomíná Dimův starý kamarád Ivan, anarchista, který odešel z Ruska. „Že když o to nebudeme usilovat, nemá smysl se tím vůbec zabývat.“

Dmitrij se připojil k anarchistickému hnutí v polovině nultých let, v době vrcholící pouliční války s neonacisty, v době, kdy ultrapravice každoročně zabíjela desítky lidí a stovkám způsobovala zranění a kdy její organizace pořádaly masové „Ruské pochody“. Stát se je rozhodl ignorovat, a někdy je dokonce zaštiťoval, takže ultrapravičáci se v Rusku v těch letech cítili celkem komfortně.

„Takový šestnáctiletý kluk, co vypadá jako metalista a na schůzích sedí, mračí se a mlčí (ale když pak začne mluvit, nezastaví se třeba deset nebo patnáct minut). A tady je někde v pasáži metra Proletarskaja, sedí na nějakém náckovi a děsně ho mlátí, sotva ho od něj dokážou odtáhnout,“ popisuje Ivan Dmitrije z těch let.

Mladý Petrov se neomezoval jen na střety s ultrapravičáky. Rychle se zapojil do protestního hnutí, jehož důležitou součástí byly v té době lokální ekologické protesty: aktivisté a místní obyvatelé bojovali proti kácení dalšího parku nebo lesa kvůli zástavbě.

Pohan a ekolog. „,Láska‘ fašisty k přírodě není nic jiného než pokrytectví“

„Podílel se na ochraně Bitcevského parku, na boji proti další zástavbě, protože ta v těch letech začala, věnoval se boji za ubytovny v nultých a desátých letech, kdy byli lidé z ubytoven vyhazováni, a byl mezi těmi, co se stavěli na odpor soukromé ochrance,“ vzpomíná novinář Dmitrij Okrest, Petrovův přítel, který jeho vzpomínky na nultá léta vydal v knize Být skinheadem. Život antifašisty Sokrata.

Boj o Bitcevský les, který se moskevské úřady nedávno rozhodly navzdory možnému poškození přírody upravit, stále pokračuje a na začátku desátých let se aktivisté postavili proti výstavbě nové linky metra. Tehdy se ekologové stavěli proti zástavbě v lesích v okolí Moskvy například tím, že stanovali v Cagovském lese nebo drželi ekohlídky v Butovském lese. V roce 2009 Dmitrij na svém webovém Živém deníku vyzval lidi, aby sabotážemi bránili kácení.

Antifašista Nikolaj, který se s Petrovem setkal v roce 2004, vzpomíná, že Petrov a anarchisté kolem něj tehdy působili dojmem neústupných radikálů, „hodně dogmatických“. „Dima byl pohan-antifašista,“ dodává. „Pohanství, antifa – to byla agenda, kterou prosazovali. Zřejmě to nějak koreluje s jeho přezdívkou Ekolog. Setkali jsme se tehdy na mítincích souvisejících s ekologií.“

Jeho známí říkají, že pohanství pro něj nebylo přechodnou zálibou. Sám Petrov pohanství označoval za náboženství svobody, jehož kořeny „sahají do těch dob, kdy neexistovaly žádné státy, žádné kasty, žádná hierarchie“, a říkal, že je třeba pohanské tradice v Rusku oživit a nedovolit náckům, aby „překrucovali a ničili obsah tradiční kultury“.

„Od ultrapravičáků často slýcháme, že sdílí tradiční pohanskou lásku a úctu k přírodě. Jak ale chtějí tihle lidé žít v souladu s přírodou, když jejich představy o státnosti nevyhnutelně předpokládají nutnost průmyslového rozvoje konkurenceschopného s ostatními zeměmi a úplné podřízení lidských i přírodních ,zdrojů‘ zájmům svého státu?“ napsal na internetových stránkách Pohanství proti fašismu. „,Láska‘ fašisty k přírodě není nic jiného než pokrytectví.“

Nejznámějším a nejrozsáhlejším střetem té doby byl konflikt o les v Chimkách, jehož část byla vykácena kvůli stavbě placené silnice mezi Moskvou a Petrohradem.

Ekologičtí aktivisté byli konfrontováni nejen s policií a soukromou ochrankou, ale i s najatými ultrapravicovými fotbalovými fanoušky. Odpovědí na protesty byly útoky na odpůrce kácení; například na šéfredaktora novin Občanské fórum byl třikrát spáchán atentát (v roce 2008 ho desetkrát bodli nožem). Michaila Beketova, šéfredaktora listu Chimkinská pravda, který zveřejnil výhrůžky od starosty Chimek, zbili tak surově, že mu lékaři museli amputovat nohu a prsty na ruce. Ztratil řeč a v roce 2013 zemřel.

I proto se protestující radikalizovali. Dne 28. července 2010 se několik stovek anarchistů a antifašistů vydalo na pochod k radnici v Chimkách, stříleli z neletálních zbraní, házeli kameny a dýmovnice, zdi pokryli hesly proti kácení lesa a zmizeli.

Fízlům se je nepodařilo zastavit, ale pochytali ekology v lese a bylo proti nim zahájeno trestní řízení. Jevgenija Čirikovová, jedna z obránců lesa v Chimkách, uvedla, že za radikalizaci hnutí mohl právě postup úřadů.

Pokračující těžba dřeva a vlna represí proti aktivistům přiměla některé z nich k radikálnějším, ale také skrytějším, v podstatě partyzánským akcím.

Městský partyzán. „Bojujeme za lidi proti státu a jeho utlačovatelským orgánům“

Anarchisté z Černého blogu nezůstali stranou a podnikali partyzánské výpady na obranu přírody, například zapálili buldozery v lese v Chimkách, unimobuňky stavbařů v Bitcevském lese nebo vilu v elitní vesnici budované v Dmitrovském okrese Moskevské oblasti. Webová stránka už byla odstraněna, ale její kopie je k dohledání ve webovém archivu.

Jedním z těchto partyzánů byl podle sdělení BOAK právě Dmitrij Petrov: „Dima stál u základů anarchistického partyzánského hnutí po roce 2000. A od té doby zůstal partyzánem každý den. Lidová odplata, skupiny ZaNurgalieva!, AntiNašistická akce – žádná z těchhle skupin se neobešla bez jeho účasti. A ano, Dima byl samozřejmě taky jedním ze zakladatelů slavného Černého blogu a aktivně se účastnil všech jeho akcí. Včetně útoku na stanoviště dopravní policie na 22. kilometru Moskevského okruhu.

„Informace o jeho zapojení v Černém blogu a BOAK se objevily až po jeho smrti,“ poznamenává novinář Okrest. „Nikdy se o tom nezmínil, myslím, že kvůli konspiraci.“

Černý blog se stal známý díky zprávám o akcích proti bezpečnostním složkám: házeli molotovy na policejní služebny a policejní parkoviště, státní zastupitelství a vojenské náborové kanceláře (čímž předběhli dobu – po ruské invazi na Ukrajinu se rozhořely náborové kanceláře po celé zemi).

Partyzáni nevynechávali ani kanceláře Jednotného Ruska nebo prokremelského hnutí Naši. K zodpovědnosti za tyto žhářské útoky se hlásily kolektivy s vysloveně zesměšňujícími názvy: ZaNurgalieva!, Autonomní zubaři Moskvy, Bitcevská hlídka Zelený Roger, AntiNašistická akce a mnoho dalších.

„Za propagaci fašismu“ napadli v prosinci 2009 redakci listu Komsomolská pravda – zasypali ji kameny a dýmovnicemi. Dmitrij Ekolog vysvětlil souhlas s akcí na svém blogu: dopisovatel listu Dmitrij Stěšin spolupracuje s ultrapravicí a ostatní novináři listu „propagují nacismus“ (Stěšin měl skutečně blízko k neonacistům z BORNu a pomáhal jeho vůdci Nikitovi Tichonovovi).

„Byl to člověk dost radikální přístupem i slovy. Takový vášnivý,“ vzpomíná na Dmitrije antifašista Nikolaj. „Před patnácti lety nebyl takový typ žádaný, ale v roce 2022 jsme za něj vděční.“

Nejhlasitější akce Černého blogu se odehrála 7. června 2011 ráno, kdy došlo k výbuchu u stanoviště dopravní policie na 22. kilometru Moskevského okruhu. Petrov byl jedním z jejích účastníků, jak říká BOAK. Nikdo nebyl zraněn, jen byla lehce poškozena budka na dvoře. K odpovědnosti za výbuch se přihlásili anonymní anarchisté, jejich zpráva se objevila právě na Černém blogu.

„Místo a čas jsme vybrali tak, aby v blízkosti nebyly žádné obývané domy a nemohlo dojít ke zranění kolemjdoucích. Samotné zařízení bylo navíc umístěno tak, aby nedošlo ke zranění projíždějících řidičů,“ napsali žháři. „Nevěřte tedy nikomu, kdo říká nebo píše, že bojujeme proti společnosti, proti lidem – bojujeme za lidi proti státu a jeho utlačovatelským orgánům.“

Z rozhovoru žhářů s časopisem Esquire o tom, jak vyhodili do povětří stanoviště dopravní policie na Moskevském okruhu (jedním ze zpovídaných byl pravděpodobně Dmitrij Petrov):

DENIS: Sestupujeme z přejezdu přes Moskevský okruh. Už je skoro světlo. Stojí tu důchodce, který venčí psa. (…) Samozřejmě je šílenství vracet se k bombě, která nevybuchla, a za světla, před zraky celého okolí. Ale vynaložilo se na to tolik úsilí, že není možné to nechat jen tak.

Blížíme se ke stanovišti. Všechno je tak, jak jsme to nechali mezi plotem a budkou. Alexej dojde k okraji betonového příkopu, zapálí fosforovou sirku a hodí ji do naší nádoby. Nic se nestane. Vyhořel snad benzín? Otráveně se vracíme k mostu. „Hele, určitě jsi viděl tu sirku spadnout do nádoby?“ ptám se Alexeje. „Jo, myslím, že jo.“ „Ale nemůžeš to říct jistě?“ „Ne, nejsem si jistý.“

Poslední pokus. Vracíme se, přelézám příkop, přibližuju se k plotu, zapaluju sirku, házím ji přímo do nádoby a… je vidět namodralý plamen. Dokázal jsem to! Běžíme pryč, srdce mi buší: co když to bouchne a nás tu ještě bude vidět? Ale radost z úspěchu už tyhle obavy přehlušila.

BORIS: Začalo svítat. Za budkou jsem si všiml podivného pohybu. Podíval jsem se pozorněji a zjistil, že za stromy probleskuje oheň. Hoří!

Najednou ale na parkoviště vjelo auto a svítilo na budku. Z auta vyběhl policajt, vytáhl hasicí přístroj a začal hasit plameny. Bezvýsledně. Naopak se zdálo, že se to ještě zhoršuje. Vběhl do budky a vyšel s novým, větším hasicím přístrojem. Zase se mu to nepodařilo. Šel z druhé strany, ale plameny byly pořád větší. Dopravák se zřejmě rozhodl neriskovat a vrátil se na stanoviště. Plameny mezitím vystoupaly nad budku, ale pořád to nebouchlo. Nahrávání se podruhé zastavilo a já ho znova zapnul. Policejní vozy se rozjely směrem ke stanovišti.

A pak to bouchlo.

(pokračování příště)

Zdroj:
http://avtonom.org/news/devyat-zhizney-anarhista-petrova-istoriya-aktivista-iz-rossii-kotoryy-voeval-za-ukrainu-i-pogib

Související odkazy:
Dmitrij Petrov padl
Poslání anarchismu v současném světě
Od bitek s nácky po rozkol kvůli válce (I)

14.6.2023 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Osobnosti